Shadz Hedhedog

Rasa: Neko

Postavení:

Démoník Okaryu: centralachaosu@email.cz

Popis a charakteristika

Shadz je vyšší a hubené postavy. Její čelo je nízké s úzkým obočím. Má velké červené oči, nos má krátký mírně zvednutý nahoru. Její ústa jsou velká a rovná a v ústech jí vyčnívají krásné bíle zuby. vlasy má dlouhé pod ramena, černé s červeným melírem a ofinou přes pravé oko. Na uších nosí červené retro sluchátka. Na rukou má bílé rukavice a zlaté náramky. Chodí oblečená v červeném tričku s velkým výstřihem a černými kraťasy s přehrávačem v kapse. Navléká si bílé ponožky a černé kecky s červenými tkaničkami. Shadz se jen tak potuluje po světě. Protože svět považuje za jeden velký dům. Má hodně schopností jako je umělecký talent atd.
Ale její opravdový dar je telekineze.

Životopis

Byla krásná klidná letní noc, vál příjemný vlažný vítr a listy stromů šustili, jakoby mezi sebou vyprávěli. Avšak tuto klidnou noc uprostřed lesů najednou narušil křik. Byl to dětský křik. Ten malý drobeček, který ten křik vydával, jsem byla já. Ještě tu noc se rodiče rozhodli, že mě pojmenují Shadz. V těchto lesích se nacházela malá vesnička NEKŮ. V této vesničce žili Nekové svůj poklidný život spokojeně po boku zvířat a přírody. Většina Neků byli znalci přírody a lučišníci. Stejně tak jako můj otec. Moje matka se většinu času starala o domácnost a o mě, ale když bylo potřeba, tak i ona uměla uchopit luk do vlastních rukou. Mé dětství bylo šťa stné. Otec mě naučil jak žít v souladu s přírodou a vážit si jí. Naučila jsem se mít rád zvířata, protože jsme pořád měli doma vlka, který vyrážel s otcem na lov. Otec ho kdysi našel se zlomenou tlapou v lese a zachránil mu život tím, že ho odnesl domů a staral se o něj. Vlk na to nezapomněl a od té doby sloužil naší rodině velmi dobře a stal se i velmi oblíbený. Jak jsem postupně stárla, chtěl mě otec učit i další věci hodné muže, střílet z luku a další takové věci. Některé věci jsem se naučila během pár dní pomáhání otci a navíc mě bavili, mezi tyto mé záliby bylo třeba stahování kůží a jejich následná úprava na hezké věci, jako opasky. Nicm& eacute;ně na druhou stranu ty ostatní věci, co chtěl otec, abych ovládla mi moc nešly. Z luku jsem střílet sice dokázala, ale s přesností už to bylo horší a navíc mě to moc nebavilo. Postupně jsem si začaal v hlavě ujasňovat, že hraničář by ze mě dobrý nebyl a ani jím nechci být. Začala jsem si uvědomovat, že mě vždycky lákaly především ty tajemné věci. Podobný zájem u mě propukl i ve výrobě různých předmětů. Jednoho dne, to mi mohlo být tak kolem 15-ti let, jsem dozvěděla že mohu používat telekinezi. Ale nikomu jsem to neřekla. Pak jsem šla za otcem chtěla jsem mu říct o svých oblíbených zajmech. Nijak ho mé oblíbené zájmy nenadchli, ale přesto pochopil, že nutit mě stát se hraničářem nemá smys l, takže se rozhodl podpořit mě. Vydal jsem se tedy ještě týž den za léčitelem, ale byl jsem poněkud zklamán. Léčitel sice věděl víc než otec, ale nechtěl mě učit. Povídal mi, že nemá dost zkušeností, aby je mohl předávat dál, ale alespoň mi poradil o jisté skupině lidí, o které slyšel, když byl ve městě. Ta skupina se jmenovala Společenství mistrů alchymie a měla fungovat jako jakýsi cech. Rozhodla jsem se tedy vydat na cestu za tímto cechem. Rozloučila jsem se doma s matkou i otcem, sbalila si jen ty nejnutnější věci. Dva dny a dvě noci jsem cestovala, než jsem dorazila do města. Město to bylo veliké a honosné, ale mě neposkytovalo takovou krásu a útulnost jako les. Ve městě jsem naštěstí neměla problém s domluvou, protože jsem uměla mluvit i obecnou řečí. Sama jsem se jí učit nechtěla, ale po naléhání otce, že je to důležité jsem se jí učila a teď jsem za to ráda. Jala jsem se tedy hledat ten cech a napadlo mě to zkusit na tržišti. Vstoupila jsem tedy na tržiště, které bylo plné lidu, a začala hledat nějakého prodejce lektvarů. Měla jsem štěstí, nalézt takového člověka dalo sice trochu práce, ale skutečně byl členem ono vysněného cechu. Domluvila jsem se s ním na schůzce ve večerních hodinách. Večer jsem tedy dorazila na tržiště, které už bylo skoro prázdné a jen pár posledních obchodníků balilo své krámky. Pomohla jsem tomu alchymistovi sbalit jeho obchod a on mě na oplátku představil svému mistrovi v cechu. Mistr byla vlastně mistryně, což bylo po někud zvláštní. Byla to velice rozumná elfka, která si se mnou popovídala a rozhodla se mě přijmout do svého cechu, kde mi pomohli naučit se více o alchymii. Tak takhle jsem se stala alchymistkou. Avšak býti pořád na stejném místě, když jsem viděla jak se ta spousta lidí v mém okolí vydává na různé cesty a potom vypráví o nesčetných dobrodružstvích a pokladech, nebylo nic pro mě. Rozhodla jsem se, že se taky musím vydat na cestu a tak jsem se vydala světem hledat dobrodružství.